Co se mého života týká, nebyl jsem nikdy žádný vyslovený tažný pták. Nežil jsem chvíli tady a chvíli onde, nestřídal jsem svá bydliště jako ponožky. Ale přesto jsem i já několikrát v průběhu svého života změnil adresu. A tak mohu srovnávat.
Nejdřív jsem bydlel pochopitelně u svých rodičů. Mělo to výhody i nevýhody, které zná skoro každý z nás, prakticky každý, kdo někdy nějakou rodinu měl. Výhodou bylo to, že jsem tu měl svůj pokoj a své jisté, nevýhodou pak pochopitelně to, že jsem zůstával v očích svých rodičů vždy dítětem, a tudíž mi tito v lecčem mluvili do života. A to ať mi to bylo nebo nebylo milé.
To se pozitivně změnilo ve chvíli, kdy jsem se zabydlel na vysokoškolské koleji. Tam už mi rodiče do života nemluvili, protože to pochopitelně dost dobře nešlo. A mohl jsem si tam tedy konečně žít svým způsobem po svém. I když ani to nebylo ideální. Když totiž bydlí tři studenti v jediném pokoji, chybí tu soukromí. Člověk si sem nemohl jenom tak přivést holku, a pokud se rozhodl někdo ze spolubydlících něco slavit, mohlo se rovnou zapomenout na klidný spánek. Ale přesto to mělo své kouzlo. Jakkoliv bych se tam dnes už vracet nechtěl, bylo tam docela dobře.
Pak jsem strávil nějaký čas v podnikovém pokoji. Nedalo se dost dobře dojíždět do práce, a tak jsem měl možnost bydlet s jedním podobným osudem postiženým spolubydlícím v podnikovém personálním pokoji. Což se do jisté míry podobalo koleji. Jen to přátelství už tu chybělo, stejně jako ty zástupy hezkých děvčat.
A nakonec jsem si pronajal a později i koupil vlastní byt. Kde žiji dodnes. A to byla ta zřejmě nejpříjemnější změna bydlení v mém životě. Protože jsem se konečně osamostatnil. Tento byt je můj a mohu si v něm dělat to, co chci. V rámci běžných možností, pochopitelně.
Jistě, dalo by se bydlet i lépe. Ale o tom zatím neuvažuji. Protože na to nemám. Ale kdo ví, zda třeba jednou…